Kde jsi?

Je tma. Tmavou oblohu ozařují zářící čáry v nejasných intervalech. Je bouřka. Do okna mi buší stovky malých kapiček. Prší. 

Hoří mi čelo. Bolí mě v krku. Celý den jen nečinně ležím v posteli, jsem sama a přemýšlím. Úplně nad vším, nad nesmrtelností brouka, nad svým životem, nad životem všech lidí na světě, nad budoucností, nad tím, kam všechno směřuje. 

Jelikož je mi vážně špatně a nejde mi spát, tak jen trávím den díváním na videa, protože na nic jiného nemám energii. Všichni mě rozčilují a všechno mi vadí, však to určitě znáte, takové ty teplotky, bolesti a všechno okolo. Já to mívám docela často, poslední dobou až strašně moc často a vždy, když zajdu k doktorce, tak si připadám jen jako nějaký hypochondr, protože podle všech testů a všeho jsem vlastně úplně zdravá. Jenže já vím, co mi je. Minulý rok jsem měla záchvat, klepala se a skončila v nemocnici, odkud mě hned druhý den pustili domů, protože jsem úplně zdravá.
Jenže za tím vším, stojí jeden velký strašák. Strašák, kterému se nedokážu postavit. Možná protože jsem až moc velký cíťa, jak mi říká můj táta. 

Poslední dobou mě tento strašák dostal. Chytil mě do své sítě a nechce mě pustit ven a já snad ani nevím, zda chci pryč, zda chci či dokážu odejít, zda není jednoduší něčemu podlehnout a nechat se zalepit pavučinami a pomalu zmizet. To mi totiž přijde, že pomalu mizím, že vlastně ani nevím, kdo jsem. Přijde mi, že už vůbec nejsem ta osoba, kterou jsem byla. Zdá se mi, že jsem pomalu někam odešla a nejsem to já. 

Třeba to, že už se vůbec nebavím s lidmi. Bývala jsem super extrovert, všichni mě zbožňovali a já zbožňovala je. Pořád jsme něco dělali, výlety, kafíčka, pivečko, procházky, prostě cokoliv. Teď veškerý svůj čas trávím s chlupatou příšerou nebo sama. Nechci ani nikoho vidět, to je na tom to nejhorší. Pár mých kamarádů mě už poslalo někam, protože se se mnou tak dlouho domlouvali, až se na mě vykašlali. Nemám na nikoho náladu. Chci být sama, je to pro mě pohodlnější, jen tak ležet a někam mizet. A přitom druhá část mě by chodila na párty, podnikala super aktivity a tak nějak všechno, ale všechno to stojí spoustu energie, o kterou jsem nějakým záhadným způsobem přišla. Jakoby ji ze mě někdo vysál. Jsem z toho smutná, chtěla bych se najít. Chtěla bych být zase tou, kterou jsem bývala. Tou, kterou všichni zbožňovali. Chtěla bych zase vidět ten úsměv, který se jim objeví na tváři v momentě, když se setkáme.

Další věc je, že jsem přestala poslouchat hudbu. Úplně. Jako bych na ni zapomněla. Jako kdybych žádnou nikdy neposlouchala. Chlupatá příšera nám zařídila Apple Music, prý je to super. Já jsem to skoro ani nepoužila, nějak mě to nezajímá. Nějak mě nic nezajímá. Je to strašný, strašně se toho děsím. Přijde mi, že zapomínám žít. Čistě náhodou jsem narazila na UDG a pustilo to ve mě milion pocitů, které mě dokopali k tomu, abych napsala tento článek. A přece si pořád říkám, že ho nezveřejním, protože je moc depresivní a já nechci být depresivní, chci být pandí princeznou, která má život růžový, třpytivý a nikdy nemusí vyrůst. Ty pocity, které to ve mě vyvolalo, bylo to neuvěřitelné, úplně jsem na to všechno zapomněla. Na to, jak jsem byla šťastná, za to jak jsem jen tak byla a byla jsem šťastná, protože právě na diskotéce hrají hvězdáře a já si na to můžu zatancovat se svojí kamarádkou. Na to, jak jsem z hospody chodila jako krab nebo skákala jako žába, protože jsem prostě mohla a protože tohle je ono. Tohle znamená žít. A já momentálně nežiji, přijde mi že už ani nepřežívám, ale pomalu umírám.

Budu muset nejspíš udělat nějakou kampaň na záchranu pandí princezny, protože potom už nikdy žádná nebude a svět už nikdy nebude jako dřív. 

Chci zase najít sama sebe, chci najít tu osobu, kterou mají lidi rádi, tu osobu, která má ráda společnost a všechny ty maličkosti, které nám svět nabízí.

Nepomůžou mi žádné dárcovské smsky ani podpisy, nepomůže mi nejspíš nic jiného než má vlastní síla, kterou budu muset někde najít a vzít, abych mohla najít sama sebe. A pak zase v letních nocích ležet na silnici, dívat se na hvězdy a přitom jet na kole, stejně jako nás to už učili ve školce.
To bych si strašně přála, být stejná jako dřív. Nebudu čekat na padající hvězdy ani nic podobného.
Musím to chtít sama.

Vy jen prosím doufejte, že to chtít vážně budu a půjdu si proto, protože jinak vyhyne druh pandích princezen.

Pac a pusu

poslední žijící smutná Pandí princezna.