Po depresivním příspěvku plném slz, nářků a stěžování jsem odjela na venkov. Stačilo ujet jen pár kilometrů a všechen stres zůstal v Praze, místo něj nás zavalilo štěstí a na tvářích se nám objevil nemizející úsměv.
Rozhodla jsem se načerpat ztracenou sílu, neřešit žádné strasti a prostě a jednoduše žít.
Jsme na místě, kde není skoro žádný signál, kde nejde chytat pokémony. V blízkosti totiž ani žádní nejsou. A na celou vesnici je tu jen jeden pokéstop. Jsem na místě, kde nás ráno probouzí kohout. A abych teda tady nebásnila o nějaké idylce, musím přiznat, že nás několikrát za noc probudí i pes, který má většinou v noci zrovna na práci jít na záchod a oznamovat to i všem okolním psům, aby se o něj nebáli. Jsem na místě, které je obklopeno láskou.
Jsem na místě, kde si vzpomenete na dávno zapomenuté věci z dětství. Třeba na to, jak strašně dobře chutná buřt, který si sami opečete nad ohněm. Taky na to, že běhat v dešti vlastně vůbec nebolí. Na ten strach z odhalení při hře na schovávanou. Na ten adrenalin při hře na babu. A taky na to, že dětská radost je vlastně ta nejlepší.
Také jsem přišla na věci, které jsem dosud neznala. Třeba to, že nejlépe chutná pivo smíchané s malinovkou v dešti a knížkou v ruce. A že děti, které propagují výroky svých rodičů jsou ti nejrozkošnější. Mluvme třeba o chlapečkovi jménem X. Rodiče X nemají rádi palmový olej, nedávají dětem moc sladkostí a nevím, co všechno. Chlapečkovi X byla nabídnuta horalka. Všichni by očekávali, že se po ní vrhne, protože jí doma nemá, ale chlapeček X se jen škaredě zatvářil a dal nám přednášku o tom, že je v tom palmový tuk a není to vůbec dobré. Chlapeček X měl žízeň a já mu nabídla malinovku (samozřejmě bez piva), ale chlapeček se zase smutně zatvářil a poprosil mě o vodu, že tu má radši. Něco na tom, že se od dětí se máme co učit, přece jen bude. Kdo z vás by odmítl malinovku a poprosil by o vodu? Vážně se mi líbí, jak propaguje svoje přesvědčení a jde si tvrdě za svým. Možná ho některé děti nechápou, ale mu to vůbec nevadí. A to mi přijde skvělé.
Kdo z vás si jde tvrdě za svým? Komu z vás nezáleží více na názoru ostatních než na tom vašem? Kdo z vás se pro něco nenadchnul a následně o to nadšení přišel, protože se to někomu z okolí nezdálo příliš dobré? Poslední dobou o tom často přemýšlím. Třeba nad tím, že bych si zase ráda obarvila vlasy na nějakou skvělou barvu, ale bojím se toho, co si řeknou lidi, co si asi pomyslí a jestli na to nejsem vlastně už stará. Ale ti všichni lidi, kterých se obáváme, jsou vlastně nikdo, protože oni jsou středem svého vlastního vesmíru a nezajímá je vlastně nic jiného, než co si lidi řeknou o nich. Je to zamotané, že? Ale něco na tom vlastně stejně bude a proto bychom s tím měli něco dělat.
Samozřejmě nemyslím, abychom zachránili celý svět, ale stačí dělat něco se sebou, protože tím zachráníme svůj vnitřní vesmír a o ten nám přece jde, o žádný jiný vesmír. Ke konci článku vás o něco poprosím. Kašlete na ostatní! Vy žijete svůj život a každý si o vás může myslet, co chce! Dělejte vše proto, abyste žili naplno, aby vás neomezovaly předsudky, aby jste kvůli ostatním nepřicházeli o radost, o zážitky a o ten skvělý pocit žít.
Žijte, stejně jako já, lépe než já.
Pac a pusu
vaše pandí princezna.
Žádné komentáře:
Okomentovat